Promluvy duše: Můj dům, můj hrad.

Můj dům, můj hrad
Jak pečovat o náš hrad v nitru a svět jako společný domov.

Pandemická vlna, která zaplavila celý svět se nelepší a doslova proměnila paradigma našeho ustavování světa i času. Dříve jsme v poklusu mezi zaměstnáním, nákupy, obstaráváním domácností, dětí a vnoučat, plánováním dovolených, na kterých jsme si třeba ani neodpočinuli, mnohokrát unaveně povzdychli: už abychom byli zase doma. Dnes je to právě náš bezpečný ostrůvek domova, ve kterém trávíme díky nouzovému stavu své životy. Když si řekneme domov, každý z nás ví, co si pod tímto slovem představit. Je to náš byt, či dům, hrníček, ze kterého pijeme ráno čaj, knížky, které si pravidelně čteme, když je nám smutno nebo jsme nemocní. Starožitné hodiny na zdi, které odměřovaly čas skoro století a teď sledují náš vlastní čas. Domov tvoří naši blízcí, rodina. Domovem se stává niterný vztah k blízkým lidem a věcem jimiž se během života obklopujeme. Domovem je země ve které žijeme a i když nás cesty zavedou na opačnou část zeměkoule, stále mateřskou zemí a domovem zůstane. Ráda bych se zaměřila na význam veličiny domova v našem životě. Následující úvahu věnuji domáckosti, která nás něžně objímá a hradu v našem vlastním nitru.

O domově bylo během staletí napsáno mnoho krásných veršů a všechny jsou vedeny jedním ústředním motivem. Často říkáme: stýská se mi po domově, když jsme vzdáleni a prožíváme-li náročný den: už bych chtěl být doma. Na domov pomyslíme aspoň jednou během dne a to vždy ve chvíli, kdy se do něho opět vracíme. Společným jmenovatelem veškeré naší touhy ocitnout se doma, je očekávání a vědomí bezpečí.

Říká se: Kdo má židli, bydlí. Židle jako taková zde nemá skutečnou provozní funkci pouhého kusu nábytku, na který se můžeme posadit, když nás bolí nohy. Židle je naším symbolem spočinutí. Vracíme se domů, obtíženi starostmi a vším ruchem a shonem světa, který nás obklopuje. Otvíráme dveře a vstupujeme do oázy klidu a spočinutí. Odložíme veškerou tíhu brašen se starostmi na pomyslný věšák, sundáme boty, na jejichž podrážce ulpěl prach cest a posadíme se. Sedíme bosi a v klidu na své domácké židli, jen tak, tu prostou chvíli jen tak. Jen tak, v bezpečí všeho, co je kolem nás, v konejšivém bezpečí známého. Bezpečí známého je současně bezpečí důvěrnosti. V tomto okamžiku nečekáme podnět, nutnost reagovat na atak, potřebu muset stále něco řešit. Naše židle v našem domově nám nabízí posadit se do našeho klidu a chvíli jen tak si být a pobývat ve svém zabydlení, ve svém tady a teď pobývání. Jsme to opravdu ryze my, zbaveni všech rolí, které nám nutí a vyžaduje vnější svět. Prostě: bydlíme. I z těchto prostých skutečností sestává náš život a právě v nich koření.

Když hovoříme o svém domově, co máme konkrétně na mysli? Domov v širším smyslu tvoří 3 základní stavební pilíře, bez nichž by nemohl stát. Místo a věci, naši blízcí a naše nitro. Dům a domov je mnohovrstevným hradem. Mluvíme o místě, kde máme večer kam složit hlavu. Odkud odcházíme a kam se vracíme k známým bytostem a věcem, které toto místo tvoří a činí ho tak naším společným. Často si uvědomíme jeho důležitost až ve chvíli, kdy ho ztratíme nebo kdy jsme odloučeni. Člověk, který přišel o svůj domov tragicky nebo živelnou katastrofou, je náhle vykořeněný. Nemá kam a k čemu se vrátit, je dezorientovaný. Staří Řekové spojovali význam rodiny a útulnost domova s krbem, ve kterém stále hořel oheň. Sám Cicero říká: Co je milejšího, než domácí krb? Pro muže bojovníky, kteří odcházeli do vleklých válek bylo vědomí, že se mají kam vrátit a že na ně někdo čeká, velmi zásadní. Právě proto se v antickém repertoáru kleteb za nejstrašnější považovala tato: Studené ledví, studený krb, studený v bitvě, studená smrt. Protože nemůže být nic horšího než studený neosobní život, prožívaný bez hřejivého tepla domácího krbu den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem.

Když hovoříme o domově, myslíme i na lidi, kteří jsou nám drazí. Neboť pravý domov dýchá souzněním a je jedině tam, kde nám rozumějí. Blízké bytosti jsou tady, vedle nás a s námi. Jsme-li šťastní, doprovázejí náš smích a když se trápíme, schovají nám hlavu ve dlaních. Jsou tady pro nás a my pro ně, protože člověk nikdy není ostrov sám pro sebe… Být tady pro druhého člověka je nesmírně důležité. Položme ruku na rameno blízkému člověku, který se trápí, bude tak vědět, že se svými těžkostmi nezůstal na světě sám.

Domovem jsme si i my sami sobě, je jím naše nitro. Abychom se ve svém nitru cítili útulně a dobře, musíme umět o duši pečovat. Není nic bytostně tak tragické než stát se cizincem ve vlastním nitru. Kočovat v sobě jako po cizím světě a toulat se beze smyslu jako bludný Holanďan, který nenalézá přístav ani břeh pro spočinutí.Terezie z Avilly, španělská mystička ze16. století popisuje duši jako hrad v nitru. Tato karmelitánka věnovala jedno ze svých děl právě meditaci a duchovní modlitbě. Vidí duši jako hrad, jehož matérie není obyčejný kámen, ale čirý diamant nebo krystal. Duše bytuje v prameni života a pokud člověk žije v dobru, je voda čirá a pitná. Když však zvolí cestu špatných skutků, stane se voda kalnou a špinavou, je otrávena vlastní hnilobou. Vstupní bránou do hradu, tedy do našeho nitra, je rozjímání a meditace. Samotná stavba je tvořena komplexem sedmera komnat. V srdci našeho hradu spočívá světlo, které jako slunce všechny pokoje prozařuje. Nejméně se jeho záře dotýká vstupních komnat, ale čím blíže se ocitají středu, jsou paprsky intenzivnější. Vstupní pokoje obývají i hadi a dravá zvířata, která duši ohrožují. Terezie přirovnává tento motiv k člověku, který sice vysloveně nežije špatným životem, ale je příliš pohlcen vnějšími starostmi a pracovním shonem, že není přes toto všechno schopen vidět a prožívat pravou podstatu věcí. Duše, která se ocitá ve své první komnatě, musí na sobě začít pracovat, neboť jí hrozí, že bude dravou zvěří tedy starostmi a nánosem bahna okolního světa ohrožena nebo dokonce pohlcena.

Slovanské národy si během staletí vytvořily hezký zvyk. Než někdo blízký odchází, ať je to na dlouhý čas nebo třeba jen na chvíli, je dobré se na chvíli posadit. Společně usednout a během pití dobrého čaje nebo kávy si říct navzájem pár slov. Tedy jinak řečeno, spolu pobýt. Být tu chvíli před rozloučením spolu. V klidném spoluprožití těch pár okamžiků před rozloučením, abychom se zde, na svých židlích v poklidném usednutí mohli setkat ve chvíli návratu. V pořádku, zdrávi a v dobrém. Není to klišé. Když odcházíme, ztrácíme svůj důvěrný prostor, opouštíme své lidi, se kterými máme důvěrnou blízkost a v okamžiku odchodu bytuje současně i naděje návratu. Protože domov není místo, kde bydlíme, ale kde nám rozumějí. Tedy místo, kam se rádi vracíme. Kde víme přítomnost všech bytostí a věcí, které důvěrně známe. Toho všeho, co máme rádi. Jsi si toho vědom Ty, jako člověk, který právě teď odchází. A víš sám v sobě, že se vrátíš, právě proto, že ty věci, své věci a své bytosti důvěrně znáš. Jsi s nimi bez společenských rolí, masek a tváří sám sebou. Protože je máš rád a snad či víc, miluješ je. Jistota návratu je velmi vratká. Člověka na cestě, byť je kratičká, může potkat leccos, co mu znemožní návrat. Ten, kdo tě čeká, je ve stejné situaci, protože život je příliš nevyzpytatelný. Proto odcházet z domova, jak řečeno, se zlou krví, zlou krev jen umocňuje. Činí ji schopnou znemožnit návrat v pořádku a v dobrém. Vážit si dobrého bydla, znamená vážit si svých důvěrných věcí a bytostí, které utváří tvůj domov. Znevážení znamená pohrdání. Ovšem pohrdání věcí pro tebe důležitých je tím pak vlastně pohrdání sama sebou a svého života. A životem se pohrdat nesmí, je příliš kratičký. Byl nám svěřen pouze na omezený čas a máme za něho odpovědnost. Sestává se z rozličných cest, křižovatek a slepých uliček. Ale vždy si musíš být vědom své skutečné cesty a za tím směrem si stát. Protože ta cesta je tvůj život a jeho nasměrování má výraz a podobou hradu, který stojí v nitru.

Posaďme se na chvíli. Posaďme se společně, abychom se mohli setkat příště, až nám bude přáno a ohleduplnost na zdraví všech kolem nás dovolí, v pořádku a v dobrém. Jsme společnost lidí, kteří se setkávají ve společenství, protože si jsme blízcí a respektujeme jinakost a výraz toho druhého. Tedy, usedněme na chviličku v důvěře domova, spojeni navzájem přátelstvím a sounáležitostí. Neboť naše společenství je domovem, kde jeden každý z nás je skutečně svou osobností se svým vnějším i vnitřním výrazem. Buďme ve vlastním vnitřním ztišení právě teď spolu doma v našem domě, v našem domově, duchovně blízcí, byť fyzicky vzdálení.

Tedy dej Bůh štěstí a zdraví našemu společnému domu! Jak se bude vyjímat po architektonické stránce, záleží jen na nás. Zda vytvoříme pevný, spokojený a šťastný domov, je, moji drazí bližní lidé, vždy jen na nás samých!