1. unitářský princip: Svoboda svědomí a přesvědčení

První unitářský princip: Svoboda svědomí a přesvědčení

Svoboda svědomí bohyně Justicie

 Minule jsem vám vyprávěla o sváru bratří v domě křesťanském. Mluvila jsem o rozkolu a rozdělení duchovního křesťanského domu na tři velké mrakodrapy. Vypínají se do výše, ve snaze nazírat transcendentno, božské či zkrátka to, co nás přesahuje a každý z nich si osobuje právo na majetnický dekret své náboženské pravdy.  Ačkoliv tento křesťanský dům měl být svorným domovem všem křesťanům, tak se jím nestal. Vize společného chrámu, oázy bezpečí, která spojuje společným životodárným pramenem všechny vespolek zde na zemi, se stala těmito třemi mrakodrapy (ortodoxním pravoslavím, západním katolictvím a z reformace vzešlým mnohovrstevným protestanstvím).  Jedním z důvodů rozkolu se staly klíče apoštola Petra od nebeského království. A tím tedy z toho plynoucí primát neboli prvenství jedné křesťanské obce nad těmi ostatními. Avšak ve své podstatě je jakýkoliv primát (tedy prvenství) záležitostí cti a jedná se v prvé řadě o čestnou funkci, ze které však vyplývá nesmírná odpovědnost. Papež má být především „primus inter pares“ – první mezi rovnými. Náboženské nesváry, které nakonec vyústily v definitivní rozdělení na Východní a Západní církev, koření v dogmatických sporech, ale i v prostém mezilidském nedorozumění.   Poslední kapkou, která přetekla z poháru pověstného svatého grálu, se stalo jedno jediné slovo: filioque. Toto latinské slovo vložené do vyznání víry, znamená i ze Syna. Jedná se o to, že Duch Svatý nejen z Boha Otce, ale i ze Syna, tedy Ježíše Krista vychází. Tato dogmatická smyčka byla do původního vyznání víry přidána katolickou západní církví a východní teologové ji neakceptovali. (Nehodnotím zde v žádném případě právoplatnost a důvod problematické pohnutky, konstatuji pouze důsledky.)

Avšak Ten klíč, kterým se odemyká transcendentno, nosíme zavěšený na krku na neviditelné krajce, která byla upředena z Ariadniny nitě. Klíč se dotýká našeho srdce a patří přesně do jeho zámku. Když se v životě ztratíte v bludišti, tak jako mytologický Théseus, krajka z Ariadniny nitě vás dovede ke klíči zpátky. Až odemknete své srdce a otevřete jeho dveře transcendentnu neboli Bohu, naplní se vaše duše štěstím z poznávání. Apoštol Petr tedy není výlučným vlastníkem Ježíšova klíče od nebeské brány. Právoplatnými majiteli jsme my sami. Každý z nás. Stačí jen odemknout a dveře a okna svého srdce otevřít.

Transcendentno je jen jedno a je přístupné do jisté míry, v jaké to lze, nám všem. A to právě díky klíči, který bezpečně spočívá blízko našich srdcí. Ano. Nemáme Vyznání víry, ale vlastníme celý svazek spirituálně-etických klíčů. Náš svazek klíčů nás stmeluje v jeden celek. Nemůže se stát svárem našeho domu, nýbrž svorností společného domu, který otevírá dveře všem kolemjdoucím. Jehož okna jsou vždy otevřená, pro příchod slunce a čerstvého vzduchu. Otevírají nám cestu k porozumění a nazírání řádu vesmíru a stvoření.

Dnes se budu zamýšlet o prvním klíči o Svobodě svědomí a přesvědčení

Řecké ειδεσις znamená původně „vidění, poznávání viditelných předmětů“. Σιδεισειναι εαυτο τι nebo σιδεισειναι οτι „být si něčeho vědom“. Podstatné jméno συνειδεσις označuje „posouzení věci, náhled, ostrovtip“. Latinsky conscientia je výrazem pro „vnímání, vědění, znalost, vnitřní zkušenost, smýšlení, svědek jednání“

Často hovoříme o dobrém a čistém svědomí či špatném a černém svědomí. A to tehdy, když sebe nebo okolí chceme ubezpečit o nějakém dobrém nebo naopak nepříliš dobrém úmyslu nebo činu. Zpytujeme svědomí, když si nejsme sami jisti svým konáním. O člověku, který nemá skrupule, tvrdíme naopak, že žádné svědomí nevlastní.

Co je to vlastně svědomí? Setkáváme se s ním takřka denně, jeho naléhavý hlas různé stupně intenzity důsledně provází naše kroky, ať se ubíráme za čímkoliv a kamkoliv. Jaká je pravá tvář svědomí?

Jako dítě jsem si představovala pana Svědomí jako přísného starce, který na mě shlíží ze svého trůnu káravým pohledem. Měl bílé vlasy a vousy, dlouhý plášť a já jsem věděla, že ON na mě všechno ví. Dnes bych ho připodobnila spíše k tváři Rublevovy ikony Krista Spasitele, která nese příznačný název: Přísné oko Páně… Jednou jsem byla na návštěvě s rodiči u vzdálených příbuzných. Mohlo mi být tak pět let. Našla jsem v pokoji na zemi poštovní známku a tak jsem ji zvedla a dala do kapsy, protože se mi líbila. Pak jsem ucítila na rameni dotek něčí ruky. Otočila jsem se a za mnou stál pan Svědomí. Tvářil se velice přísně a řekl mi, že cizí věci se druhým neberou, protože je to špatné. Strašlivě jsem se styděla a známku jsem položila zpátky tam, kde jsem ji našla. Vzpomínám si, jak mě pálila v dlani jako pohasínající oharek mé vlastní hanby. Tyto naše příbuzné jsem tehdy viděla poprvé a současně naposledy ve svém životě a zřejmě bych na jejich existenci dočista zapomněla, kdyby nebylo oné pálivé poštovní známky.

Lze říci a jistě se mnou budete souhlasit, že svědomí velmi úzce souvisí s vědomím a uvědomováním. O co vlastně konkrétně tomu svědomí jde? Usiluje o to, aby lidské jednání a morální dobro byly spolu v souladu.

Svědomí lidstva má v historických souvislostech různé roviny.

Semitské myšlení a biblická hebrejština například pojem svědomí vůbec nezná. Ve starém Egyptě rovněž neměli pro princip svědomí pojem. Vztahování se k božskému vycházelo ze srdce. Důraz na svědomí klade především antická filosofie, zejména stoičtí filosofové. Známý je Sokratův výraz daimonion, kterým tento filosof nazývá vnitřní hlas, který ho vede po životní cestě. Starý Zákon s pojmem svědomí také nepracuje. Lidský život je zde bezvýhradně orientován na poslušnost autority Boha. Viz například příběh Izáka, jehož otec byl na příkaz Boha ochoten ho obětovat, zabít svého syna. Nebo Jákobovi dcery Díny, která se zamilovala do syna chivejského krále Šekema. Izraelci sice slíbili, že dají Šekemovi svou dceru za ženu, ale s podmínkou, že se všichni chivejští muži nechají na důkaz příbuzenství obřazat. Došlo k dohodě, že Chivejci nechají vstoupit Izraelce do své země a oba národy budou vedle sebe pokojně žít. Když však chivejští muži požadavek splnili, Izraelci je do jednoho pobili. Přistupovali k situaci tak, že Šekem si vzal bez dovolení to, co mu nepatřilo… V Novém Zákoně se svědomí vyskytuje na několika málo místech. Teprve v Listech apoštola Pavla začíná hrát pojem svědomí významnější roli. Pro Pavla je svědomí jakýmsi očitým svědkem věrnosti člověka božímu zákonu. Právě Pavel jaksi historicky předjímá právo na svobodu svědomí, neboť zdůrazňuje, že svědomí bližního, ať je jakékoliv, se musí respektovat. Ve svém prvním listě, kterou posílá do obce v Korinthu píše: …nemyslím vaše svědomí, nýbrž svědomí toho druhého. Proč by moje svoboda měla být souzena cizím svědomím?Jestliže něco přijímám s vděčností, proč mám být odsuzován za to, zač vzdávám díky?…

První teologickou interpretaci svědomí a mravní skutečnosti vyslovil sv. Augustin. Klade do souvislosti biblické pojetí svědomí s východisky antické filosofie. Domnívá se, že v lidské bytosti koření hluboká touha po poznání pravdy, která se naplňuje teprve ve společenství s Bohem. Augustinův výklad svědomí, vychází z analýzy lidského sebeuvědomění a vnitřního vztahování se lidského ducha k pravdě. Takto se hovoří o „Božím hlasu“ nebo „vnitřním hlasu“ v nitru člověka.

Doba osvícenství vkládá do pojmu svědomí ještě hlubší význam. Imanuel Kant se svým hvězdným nebem nade mnou a mravním zákonem v sobě, postuluje svědomí jako kategorický imperativ. Fichte tvrdí, že: Svědomí jednotlivce je vůbec poslední a nejvyšší instance, která nad sebou neuznává žádného vyššího soudce.

S. Freud zavádí pro pojem svědomí označení Nad-Já. Tento významný psycholog a myslitel tvrdí, že vztahovat svědomí k Bohu je nesmyslné. Bůh je pro člověka totiž v přeneseném smyslu postava otce, který naléhá, zakazuje a trestá, který však také utěšuje a chrání. Lidská bytost není schopna od přirozenosti rozlišovat mezi dobrem a zlem. Nad-Já je introjekce autority společnosti a rodičů do podvědomí. Tedy podle této teorie, je podvědomí člověka podstatně určeno tímto vlivem.

Teorií a kosmetických úprav na tváři svědomí je bezesporu mnoho. Pokud však budeme souhlasit s tím, že pojem svědomí označuje vnitřní hlas, který je poctivým svědkem našich činů a na tomto základě nám podává pravdivé reference o nás samých, pak nemůžeme použít slovního spojení: mám špatné svědomí, pokud chci vyjádřit pochybnosti o morální správnosti svého konání. Protože svědomí by mělo být vždy ze své podstaty dobré. Hodnocení se přece vztahuje na mé činy. Lepší formulace by asi byla: Mám zatížené svědomí, nespokojené svědomí, rozzlobené svědomí na moje nedobré konání… Takto se daleko přesněji vystihne ta situace, že jsem něco nesprávného provedla a můj vnitřní hlas, můj svědek a současně soudce na mě shlíží přísným okem Páně…

Svědomí jako náš svědek a současně soudce je zosobněn v římské bohyni spravedlnosti – Justicii. Svobodou bohyně Justicie (svědomí) mám na mysli pravdivost či spravedlnost jejího rozhodování, která vede k opravdové lidské svobodě. Pravdivost a spravedlnost hodnocení, kterou zaručuje nepodplatitelný verdikt měřících vah. Na jedné misce spočívá dobré konání, na druhé to špatné. V tomto okamžiku se zde váží protiklady: bílá a černá, černá a bílá. Váha se vychýlí vždy ve výsledku buď k misce černá anebo bílá.

Bohyně Justicie je zobrazována jako žena s páskou na očích, jejímž soudním nástrojem je měřice vah a hodnotícím principem pak vnitřní božstvím inspirovaný zrak. Interpretovat tento symbol spravedlnosti tak, že je spravedlnost slepá, v tom smyslu, že nevidí pravdu, je mylné. Jejím vnitřním zrakem je totiž čistota srdce, které nepřipouští ne-dobré pohnutky, z nichž se stávají zlé činy.

V křesťanské teologii se pro tento vnitřní zrak pravdy užívá pojem diakrýsis = duchovní rozlišování. Je velmi důležitý pro spiritualitu jako takovou, pro duchovní růst osobnosti člověka. Duchovní rozlišování je pojmem, který se vyskytuje i v józe. Védská filosofie například poukazuje na to, že duchovní rozlišování, Viveka, je jednou ze čtyř základních kvalit nezbytně nutných pro dosažení duchovního nazírání. Dalšími jsou zřeknutí se pomíjivých radostí způsobených neblahými výsledky našich činů, pěstování základních morálních kvalit a spění k duchovní svobodě. Pravé rozlišování nám například pomáhá odlišit individuální vyšší Já Átman, tedy nesmrtelnou podstatu lidského bytí, od ostatních aspektů souvisejících s myslí, osobností či egem, a to skrze intuici a přímé vnímání. Pokud je v naší bytosti probuzeno a zesíleno, dovoluje nám duchovní rozlišování vnímat věci v božském světle (z božské perspektivy) a nikoli pouze na základě našeho omezeného vnímání, názorů, očekávání či předpojatých představ.

Prohlubování duchovního rozlišování nám dovoluje přímo a okamžitě odlišit dobré od špatného a dopředu rozpoznat následky našich rozhodnutí.

Jinými slovy nám diakrýsis či viveka, zkrátka duchovní rozlišování, umožňuje odlišovat podstatné aspekty životní a duchovní od těch nepodstatných, pomíjivých, iluzorních a neskutečných.

Dnešní čas je časem, který svojí rychlostí změny současně brzdí možnost duchovního usebrání. Je potřeba nalézt pro sebe okamžiky ztišení, které umožní komunikaci s vlastním svědomím. Takový prostor a okamžiky v současném čase, jenž dopřejí možnost nastavit adekvátní hlasitost v našem příjimači zvuku. Abychom slyšeli v technickém hluku velkoměst hlas našeho svědomí. Byli schopni mu skutečně naslouchat a pochopit ho. A uchopit tak svou zásadní možnost svobody svědomí, tím i rozhodování a konání. Tento hlas, hlas naší paní Justicie, je kompasem dobré orientace správným směrem. To však předpokládá sebrat tu odvahu a podívat se do očí sobě sama. Dát si schůzku se svým svědomím někde v klidu třeba na lavičce v parku, lese, u mořského příboje, či tam, kde jsme doma. A naslouchat. Jen naslouchat. Naslouchat.

 

Pravá svoboda je nemyslitelná bez existence svědomí. Protože chceme-li jít po dobré a správné cestě je nezbytné naslouchat hlasu své bohyně Justicie. Tvář této dámy je vaší pravdivou tváří. Je vaším vlastním svědkem. Pouze když nasloucháte jejímu hlasu a jste svým jednáním s její řečí v pravém souladu, stáváte se svobodnými bytostmi. Bytostmi tohoto světa, však nezatížené marastem ne-dobra, ne-pochopení, ne-lásky, ne-štěstí, ne-svobody vlastního ne-uvědomování.

NZ- 1.Tim (1:5) Cílem našeho (mého) vyučování – poselství (vám)je láska z čistého srdce, z dobrého svědomí a z upřímné víry.

A já ještě dodávám: víry ve vaší Justicii a tím ve vaší svobodu. Svobodu svědomí a přesvědčení, která je prvním klíčem svazku našich 9 unitářských principů.

 Buďte zdrávi na těle i na duchu moji drazí přátelé!

 

Další texty k unitářským principům naleznete ZDE.