Petrovy klíče

           Petrovy klíče jako kámen úrazu

aneb:             

          svár bratří v domě křesťanském

 

Jak častá je naše otázka: Nezapomněl-a jsem klíče?

Klíče jsou nezbytný předmět, který nás doprovází téměř na každém kroku. Když opouštíme dveře svého domova, když hodláme odjet kamsi autem, když odemykáme svůj trezor s poklady… Klíč zde hraje vždy hlavní roli. Je prostředkem k tomu, abychom něco otevřeli, odkryli, tedy odemkli a současně prostředkem k tomu, abychom to něco ukryli, schovali, bránili, tedy uzamkli. Klíče nám slouží k přivlastnění, vlastnění něčeho. Když mám klíč k nějakému zámku, znamená to, že mohu vstoupit a pohybovat se v tom prostoru, jako bych byla doma, nebo chovat se k danému odemčenému či zamčenému předmětu s jistotou majetnické důvěrností vlastníka klíče. Zkrátka: Tento prostor, předmět či jakákoliv věc je moje soukromé vlastnictví, protože mám od ní klíč.

Klíče stále zapomínáme a stále hledáme. Klíče prostě potřebujeme. Provází nás pořád. Jsme ke klíčům takřka přivázaní. Proč? Protože nám umožňují nejen vlastnit a chránit prostor, předmět či věc pod uzamčením. Ale také odkrýt a zakrýt. Co? Přece pravdu. Pravda je v řecké filosofii, na které je postavena evropská civilizace, velmi stěžejním pojmem. Slovo pravda – aletheia, znamená neskrytost. Zosobňuje nezastřené jádro skutečnosti. Je nahým jadérkem klíčku. Odkrytá pravda nepotřebuje klíč k jadérku svého klíčku. Ona sama o sobě je tím klíčkem. A oním klíčkem, který klíčí z jadérka pravdy, je pravdivý obraz našeho světa. Takového světa, který není zatížen kalkulací, spekulací, přízemním rozptylem. Protože pravda je odrazem božského obrazu, stojí na vyšším stupni žebříku, který vede vzhůru. Jak říká Ježíš ve čtvrté kapitole Markova evangelia:

„Přichází snad světlo, aby bylo dáno pod nádobu nebo pod postel, a ne na svícen?

Nic není skrytého, aby to jednou nebylo zjeveno, a nic nebylo utajeno, leč aby vyšlo najevo.“

Chci vyprávět o klíči, svazku klíčů a klíčících klíčků našich možností. Ale hlavně bych ráda nastínila jeden zásadní křesťanský paradox. Díky tomuto paradoxu se totiž lidé – bratři a sestry v Kristu, tedy křesťané, kteří by měli žít ve svornosti a lásce, rozhádali na velmi dlouhá staletí. Potupili tím tak druhé boží přikázání.

Marek 12:30  miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, z celé své mysli a z celé své síly!

Druhé pak je toto: `Miluj bližního svého jako sám sebe! Většího přikázání nad tato dvě není.“

Kdo nebo co bylo příčinou toho sváru? Jsou to klíče apoštola Petra a nárok a právo na jejich vlastnictví. Rozhádaní a oddělení jsou křesťané sice dodnes, ale všichni se takzvaně snaží o vstřícný krok, zvaný ekumena. Slovo ekumena pochází z řeckého oikos, tedy dům. V tomto případě dům, který má být společný všem lidem dobré vůle, jehož jednotícím principem je Bůh, transcendentno.

O co tady jde? V čem spočívá ono semínko sváru, ze kterého vyklíčil zásadní rozkol ve společenství bratří a sester společného domu křesťanského? Jak jsem naznačila, jsou to klíče. Jde o klíče od brány ke království nebeskému a ty dostal od Ježíše právě apoštol Petr.

Ježíš v Matoušově evangeliu říká:

16:18  A já ti pravím, že ty jsi Petr; a na té skále zbuduji svou církev a brány pekel ji nepřemohou.  Dám ti klíče království nebeského, a co odmítneš na zemi, bude odmítnuto v nebi, a co přijmeš na zemi, bude přijato v nebi.“ EP

Zajímavé je také srovnání tohoto motivu se Starým Zákonem. Podle proroka Izajáše:

Izajáš 22:22  Na jeho rameno vložím klíč domu Davidova; když otevře, nikdo nezavře, a když zavře, nikdo neotevře.

Tento verš z Nového Zákona vedl Západní církev k interpretaci, že pravým nástupcem Petra musí být jedině takový zástupce, který působí v místě bydliště, kde Petr pobýval, tedy Římě. Křesťanská obec v Římě byla západní církví vždy uznávána jako vůdčí, protože byla po obci v Jeruzalémě prakticky nejstarší. A tak došlo k rozdělení křesťanů na západní a východní a církevní autoritou se stal pro Západ římský papež a pro Východ konstantinopolský patriarcha. Západ svému papeži přiřadil absolutní primát, tedy prvenství nad patriarchou v Konstantinopoli, což Východ samozřejmě nemohl akceptovat. A problém byl na světě. Ačkoliv Chalcedonský koncil (451) ve 28. kánonu ovšem přiznal konstantinopolskému patriarchovi stejná práva, jaká měl římský biskup z povahy svého primátu, papež Lev Veliký proti tomu důrazně protestoval.

K zásadnímu rozkolu však došlo ještě o mnoho století později. Co bylo příčinou? Jedno jediné slůvko: Filioque.  

Křesťanské učení v prvních fázích svého vývoje si potřebovalo vyjasnit, čemu vlastně věří. Církevní otcové se ve svém pojetí mnohdy lišili, a protože byli v prosazování svých přesvědčení velmi tvrdošíjní, bylo nutné stanovit pravidla a vymezit pojmový aparát. Dogmatické koncepce se v průběhu století postupně vybrušovaly k dokonalosti a jejich platnost schvalovaly koncily. Ze samotných koncilů existují dochované záznamy, z nichž je patrné, že mezi církevními otci západními i východními panovaly výrazné názorové neshody. Drobné i zásadní neshody vyvrcholily koncem desátého století a vyústily roku 1054 ve Velké schisma, tedy úplnému rozdělení na západní a východní církev.

A toto vše způsobilo ono tajemné slůvko filioque. Co znamená?

Latinské slovo Filioque znamená i (ze) Syna. Několik staletí před Velkým schismatem (1054) vložily některé části západní církve toto slovo do latinského překladu Nikájského vyznání víry, do oddílu, který řeší třetí božskou osobu Trojice Ducha svatého. Podle upraveného znění Duch Svatý vychází z Otce i ze Syna. Tedy dle interpretace Východu je to jisté popření božství 3 božské osoby.

Římský papež nejprve odmítl oficiálně uznat přídavek Filioque, i když byl tou dobou tolerován v některých oblastech pod jeho jurisdikcí. Ano, Papež Lev III. sice nechal vyrýt původní znění Vyznání víry na stříbrné desky a uložil je u hrobu sv. Petra ve svatopetrské basilice.  Ale pod tlakem středověkých germánských panovníků a hierarchie Řím nakonec roku 1014 dodatek přijal.

Řeknete si, jak je možné, že obyčejné slovní spojení i ze Syna, může spustit takovou lavinu? Vyznání víry bylo schváleno na Nikcejsko-konstantinopolském koncilu roku 381 a bylo odsouhlaseno jak východními, tak západními církevními otci. A najednou si západ dovolí po staletí fungující dogma upravovat a měnit. Z hlediska platné autority dogmat schválených na sněmech to bylo nemyslitelné. Tohle se Východu opravdu líbit nemohlo. To proto, že Filioque podle pravoslavného východního pohledu narušuje učení o Trojici a následně i učení o Církvi.

Zásadní změna v „projektu“ má zkrátka za důsledek změnu ve „stavbě“ domu. A proto místo jednoho společného křesťanského domova, který by byl útočištěm všem křesťanům, vyrostly na posvěcené půdě novostavby podle odlišné projektové dokumentace. V předchozí expozici jsme historicky a částečně teologicky názorně viděli, v čem spočívá svár bratří domu křesťanského. Ačkoliv tento dům měl být svorným domovem všem křesťanům, tak se jím nestal. Vize společného chrámu, oázy bezpečí, která spojuje společným životodárným pramenem všechny vespolek zde na zemi, se stala třemi mrakodrapy (ortodoxním pravoslavím, západním katolictvím a z reformace vzešlým mnohovrstevným protestanstvím). Co bylo nedobrého v jádru těchto klíčků, ze kterých tyto křesťanské mrakodrapy vyklíčily a nyní se vypínají k nebi? Vždyť Ježíš jako rozsévač božího slova rozesel jen zrno dobré.

Marek 4:3  „Slyšte! Vyšel rozsévač rozsívat. Když rozsíval, padlo některé zrno podél cesty, a přiletěli ptáci a sezobali je. Jiné padlo na skalnatou půdu, kde nemělo dost země, a hned vzešlo, protože nebylo hluboko v zemi. Ale když vyšlo slunce, spálilo je; a protože nemělo kořen, uschlo. Jiné zase padlo do trní; trní vzrostlo, udusilo je, a zrno nevydalo úrodu. A jiná zrna padla do dobré země a vzcházela, rostla, dávala úrodu a přinášela užitek i třicetinásobný i šedesátinásobný i stonásobný.“

Kdyby Ježíš tušil, že slavnostní předání klíčů do rukou jednoho člověka bude mít tak fatální následky, zřejmě by svou řeč k apoštolu Petrovi formuloval jiným způsobem. Co vlastně Petr od Ježíše získává? Je to pověření a odpovědnost za lidstvo a bytí, které by mělo být vlastní svědomí každého člověka. Nikoli primát ve smyslu prvenství nad ostatními. Ježíš předal Petrovi povinnost odpovědnosti a nikoliv svévoli moci. V pasáži Janova evangelia, když Ježíš žádá po Petrovi důkaz jeho lásky k němu, doslova říká:

Jan 21:15  Když pak pojedli, zeptal se Ježíš Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mne víc než ti zde?“ Odpověděl mu: „Ano, Pane, ty víš, že tě mám rád.“ Řekl mu: „Pas mé beránky.“

v jiném verši pokračuje:

Zeptal se ho potřetí: „Šimone, synu Janův, máš mne rád?“ Petr se zarmoutil nad tím, že se ho potřetí zeptal, má-li ho rád. Odpověděl mu: „Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád.“ Ježíš mu řekl: „Pas mé ovce!

Má tím na mysli, postarej se, aby tito lidé zde na zemi žili dobrý život, máš za ně odpovědnost.

V Markově evangeliu se vysloveně problému prvenství přímo dotýká:

Marek 9:33  Přišli do Kafarnaum. Když byl doma, ptal se jich: „O čem jste cestou uvažovali? “Ale oni mlčeli, neboť se cestou mezi sebou dohadovali, kdo je největší. Ježíš usedl, zavolal svých Dvanáct a řekl jim: „Kdo chce být první, buď ze všech poslední a služebník všech.“

Vždyť ve své podstatě je jakýkoliv primát (tedy prvenství) záležitostí cti a jedná se v prvé řadě o čestnou funkci., ze které však vyplývá nesmírná odpovědnost. Papež má být především „primus inter pares“ – první mezi rovnými. Že tomu tak mnohdy nebylo a církevní autority jak západní, tak východní doslova zneužili svoji funkci z pozice síly a moci, vyplývá z historie.

Představte si čistě hypoteticky, že by Petr klíče od Božího království ztratil. Znamenalo by to, že křesťané, kteří věří ve spásu své duše, nedosáhnou spasení? Zůstali by stát před bránou a Petr by jim zřejmě marně vysvětloval, že klíče nemůže najít a tedy navzdory slovům evangelia podle Lukáše

11:9… tlučte, a bude vám otevřeno, je bušení na bránu marná snaha.

A teď vás všechny potěším. Ten klíč, kterým se odemyká transcendentno, máte zavěšený na krku na neviditelné krajce, která byla upředena z Ariadniny nitě. Klíč se dotýká vašeho srdce a patří přesně do jeho zámku. Když se v životě ztratíte v bludišti, tak jako mytologický Théseus, krajka z Ariadniny nitě vás dovede k vašemu klíči zpátky. Až odemknete své srdce a otevřete jeho dveře transcendentnu, Bohu, naplní se vaše duše štěstím z poznávání. Apoštol Petr není výlučným vlastníkem Ježíšova klíče od nebeské brány. Právoplatnými majiteli jste totiž vy sami. Každý z vás. Stačí jen odemknout a dveře a okna svého srdce otevřít.

My unitáři nemáme vyznání víry. Odpadá nám tedy starost o obhajování trinitárních dogmat, slovo Filioque nás ve snech strašit nemusí. Naše spirituální tendence však vzešla z židokřesťanské tradice. Má v ní hluboké kořeny, ačkoliv jsme duchovně-nábožensky tolerantní. Transcendentno je jen jedno a je přístupné do jisté míry, v jaké to lze, nám všem. A to právě díky klíči, který bezpečně spočívá blízko našich srdcí. Ano. Nemáme Vyznání víry, ale vlastníme celý svazek spirituálně-etických klíčů. Tento svazek klíčů jsou naše principy:

 

1. svoboda svědomí a přesvědčení 2. tolerance a porozumění druhým 3. používání kritického rozumu i v náboženství 4. harmonický rozvoj osobnosti 5. soucítění, rovnost a spravedlnost v mezilidských vztazích 6. respektování hodnoty a důstojnosti každého člověka 7. pomoc druhým a sociální odpovědnost 8. úcta k životu a přírodě 9. demokratický způsob rozhodování

 

Otevírají nám cestu k porozumění a nazírání řádu vesmíru a stvoření.

Až budete doma, či na cestách, až vás navštíví strastiplné nebo radostné dny, až budete spokojení nebo zoufalí lidé, nikdy nezapomeňte mít tento svazek klíčů stále u sebe. Je to jistota, která tkví v otevřenosti a neskrytosti, jíž je aletheia (pravda).