9 klíčů a 9 principů unitářství

2. 2. 2021 unitaria-liberec

Milí přátelé, s radostí přidáváme pojednání naší reverendky, která se snaží na našich 9 principech přiblížit unitářské duchovní směřování.

9 unitářských principů je 9 klíčů k odemykání transcendentna

My unitáři nemáme vyznání víry. Odpadá nám tedy starost o obhajování trinitárních dogmat, naše spirituální tendence však vzešla z židokřesťanské tradice, má v ní hluboké kořeny, a ačkoliv jsme duchovně-nábožensky tolerantní, jsou dveře i okna našeho spirituálního nazírání otevřené. Transcendentno je jen jedno a je přístupné do jisté míry, v jaké to lze, nám všem.

Ten klíč, kterým se odemyká ono „smysly nepostižitelné“ máme zavěšený na krku na neviditelné krajce, dotýká se našeho srdce a patří přesně do jeho zámku. Ano. Nemáme Vyznání víry, ale vlastníme celý svazek spirituálně-etických klíčů.

Tento svazek klíčů jsou naše principy:

1. svoboda svědomí a přesvědčení 2. tolerance a porozumění druhým 3. používání kritického rozumu i v náboženství 4. harmonický rozvoj osobnosti 5. soucítění, rovnost a spravedlnost v mezilidských vztazích 6. respektování hodnoty a důstojnosti každého člověka 7. pomoc druhým a sociální odpovědnost 8. úcta k životu a přírodě 9. demokratický způsob rozhodování

Otevírají nám cestu k porozumění a nazírání řádu vesmíru a stvoření v pravdě tak, jak se nám bytostně dává poznat.

1. svoboda svědomí a přesvědčení

Lze říci, že svědomí velmi úzce souvisí s vědomím a uvědomováním. O co vlastně konkrétně tomu svědomí jde? Usiluje o to, aby lidské jednání a morální dobro byly spolu v souladu. Označuje vnitřní hlas, který je poctivým svědkem našich činů a na tomto základě nám podává pravdivé reference o nás samých. Dnešní čas je časem, který svojí rychlostí změny současně brzdí možnost duchovního usebrání. Je potřeba nalézt pro sebe okamžiky ztišení, které umožní komunikaci s vlastním svědomím. Takový prostor a okamžiky v současném čase, jež dopřejí možnost nastavit adekvátní hlasitost v našem přijímači zvuku. Abychom slyšeli v technickém hluku velkoměst hlas našeho svědomí. A byli schopni mu skutečně naslouchat a pochopit ho. A uchopit tak svou zásadní možnost svobody svědomí, tím i rozhodování a konání. Tento hlas, je kompasem dobré orientace správným směrem. To však předpokládá sebrat tu odvahu a podívat se do očí sobě sama. Dát si schůzku se svým svědomím někde v klidu třeba na lavičce v parku, lese, u mořského příboje, či tam, kde jsme doma. A naslouchat. Jen naslouchat. Naslouchat.

Pravá svoboda je nemyslitelná bez existence svědomí. Protože chceme-li jít po dobré a správné cestě je nezbytné naslouchat jeho hlasu. Pouze tehdy, jsme-li svým jednáním s jeho řečí v pravém souladu, stáváme se svobodnými bytostmi. Bytostmi tohoto světa, však nezatížené marastem ne-dobra, ne-pochopení, ne-lásky, ne-štěstí, ne-svobody vlastního ne-uvědomování.

2. tolerance a porozumění druhým

O toleranci a porozumění druhým uvažuji též ve vztahu k nám samým. Nerozumím-li sobě, nerozumím také tobě. Neznám – li své vlastní hranice ochoty, snášenlivosti, empatie, tedy narušuji hraniční prostor tvůj, který také neznám. Nerespektuji tímto jednáním zákony tolerance.

Proč je tolerance a porozumění druhé bytosti zákonem? Protože je jedním ze základních výrazů lidskosti, tím, co dělá člověka člověkem. Tolerare z lat., znamená snášet, strpět. Je to tedy vlastně naše schopnost a také ochota snést něco, co je nepříjemné, s čím nesouhlasíme, co je nám protivné, svou povahou odlišné, tedy, co je JINÉ. Mohu se zeptat, PROČ bych TO-JINÉ měla vůbec ve svém životě snášet? Proč, když TO nechci a vůbec se mi TO nelíbí?

Člověk si vždycky rozumí ze světa a právě porozumění druhému člověku mu pomáhá odhalit komplikovanost vlastních JÁ. Být se sebou a být s druhými, je stále plynoucí proces komunikace, která nikdy nekončí. Stále poznáváme své bližní, své protějšky-cizince, sebe jako sobě blízkou osobnost i sebe jako někoho stále nepoznaného. Ale tato komunikace předpokládá respekt k jinakosti, neboť bez ní by to nebyl dialog, ale monolog odmítání, který zamezuje poznávání.

3. používání kritického rozumu i v náboženství

Religiozita neboli smysl pro náboženskost je nám ryze vlastní a bytostně k celku lidstva patří, protože člověk je svou postatou jedinou religiózní bytostí. Ptát se po smyslu náboženství vlastně znamená ptát se po smyslu bytí.

Definic o náboženství je nesčíslně mnoho a žádná z nich není zcela výstižná. Lze však říci, že náboženství je úsilí lidské společnosti, vyjádřit ve vztahu k nepostižitelnému, smysl své vlastní existence. Snažíme se pochopit svůj život, vyjádřit sami sebe ve vztahu ke světu a ve vztahu k vesmíru. Úsilí člověka je podníceno stálým vztahováním se k přesahům, které jsou pouhým rozumem neuchopitelné. Vnímání nepostižitelného se odehrává v našem nitru a jen tehdy, pokud jsme schopni skutečné a pravdivé sebereflexe našeho rozvrhování ve světě, může být naše spirituální naladění zdravé e vskutku povznášející.

4. harmonický rozvoj osobnosti

Řekové se snažili naplnit ideál toho, jak zdravě a dobře být v uskutečňování ideálu Kalokagathia (řecky: podstatné jméno καλοκαγαθία, καλός κἀγαθός, ze spojení dvou adjektiv καλός – krásný, καί – spojka a, αγαθός – dobrý), také kalos kai agathos, vyjadřuje antické řecké přesvědčení, že krásné a dobré, krása a ctnost patří k sobě a vzájemně se doplňují. Protože co není zároveň dobré, nemůže být krásné a naopak. Je ideálem harmonického souladu a vyváženosti tělesné i duševní krásy a dobroty, ctnosti a statečnosti.

Pro harmonický rozvoj naší bytosti je nutná motivace a úsilí k činu. Naší motivací v osobnostním růstu je vědomí vlastních nedostatečností, jako překážky v cestě k tomu, být lepším člověkem. Je to jakési vnitřní pnutí, které nás přitahuje do magnetického pole Absolutna.

Myslím, že osobní rozvoj či rozkvétání naší duše a našeho těla, není otázkou hromadění znalostí a životních zkušeností, či užitečných věcí, protože smysl existence spočívá v být a ne v mít. Být lepší člověk je zakořeněno v naplňování lidství. Být připraven slyšet hlas, který se ozývá z magnetického pole Absolutna, být schopen uslyšet volání o pomoc bližního člověka a pak to udělat. Pomoci. A v ten okamžik ucítíme, jak klíčící zrno všech našich možností znovu rozkvétá a odhaluje bytí rostlinky, která se pod svým klíčkem schovávala. Naplňování lidství je náročná a celoživotní práce se sebou samým, která nikdy nekončí, protože vědomé úsilí o to, překonat nedokonalost, člověka pohání dál a posouvá výš.

5. soucítění, rovnost a spravedlnost v mezilidských vztazích

Soucit a pochopení, je laskavostí zdarma darovanou. Vidět trpět druhou bytost a zůstat stát nevšímavě opodál, je smutný důkaz absence citu. Sou-cit je cítit s druhým člověkem. A sdílet se s ním v lidství, v radosti i smutku, ve všem co je žitým životem na této planetě Zemi. Být spravedlivý k druhému, předpokládá, dokázat být spravedlivý i sám k sobě. Nespravedlnost je všeobklopující a vychází z lidského nepochopení. Být vnitřně spravedlivý ve svém nitru umožňuje dokázat být spravedlivým člověkem i ve vnějším světě komplikovaných mezilidských vztahů.

6. respektování hodnoty a důstojnosti každého člověka

O důstojnosti člověka se často hovoří s lidskými právy. Tedy, člověk má právo na to, aby se s ním zacházelo jako s člověkem, jedinečnou bytostí, která je součástí lidské společnosti. Důstojnost je vlastně to, co člověka jako živoucí bytost konstituuje. Tvoří jeho osobnost. A určuje místo ve společnosti. Bez kostry své důstojnosti by člověk byl pouhou hromádkou orgánů, šlach a svalů pudů instinktů a emocí bez možnosti a schopnosti vykročit do života a světu naproti. Lidská důstojnost není nic hmotného, nelze se jí hmatatelně dotknout, ale je možné ji ztratit, pošpinit a zranit. A také je možné ji cítit. Cítit doslova jako fyzickou bolest v okamžiku, kdy ji ztrácíme, když někdo pošpinil naši čest, pošlapal naši důstojnost, nebo, když jsme sami před sebou ztratili tvář a zklamali sami sebe. Respektem k druhému člověku odhalujeme to, jak si vážíme i sami sebe.

7. pomoc druhým a sociální odpovědnost

Jsme lidé, máme odpovědnost nejen za sebe, ale i za ostatní. Je v nás zakódována nezbytná nutnost pomoci druhému v nouzi a sociální odpovědnost. Protože člověk je tvor společenský, společností obklopený a vychovávaný od okamžiku svého zrození. Je její součástí. Nežije jen sám pro sebe. Lépe řečeno neměl by tak žít.

Ať jsme křesťané, židé, muslimové, hinduisté či budhisté, ať jsme věřící či nikoliv. Jsme lidé tohoto světa, patříme sem a patříme si navzájem. Ve všech světových náboženstvích je almužna, tedy dar pomoci druhému v nouzi jedna ze základních povinností. Ruka, kterou ti podávám a ruka, kterou podáváš ty mě, ta pomocná ruka je jedno z nejdůležitějších gest a vyjádření lidskosti života. Odmítnout druhému podat pomocnou ruku, je popření lidství, tedy toho, co dělá člověka člověkem.

8. úcta k životu a přírodě

Naším klíčem, kterým jsme získali, jako lidé této země jistou výsadu a současně odpovědnost nad veškerým živým, co naši planetu obývá, je zásadní etický princip úcty k životu jako takovému. Tato ekologická etika je totiž o životě, veškerém životě zde na zemi, jíž jde o život. Toho si je snad vědom ve věku ekologických a přírodních katastrof každý z nás. Příroda už není schopna regenerace, protože jsme jí narušili imunitu. Zapomínáme si uvědomit, že život sám, veškerý život je zdrojem smyslu a hodnoty. Žít v harmonii s přírodou, s živoucím životem, slyšet jeho hlas a vyslyšet ho, je posláním přítomného a budoucího člověka. Jen tak a jedině tak můžeme uchovat život pro přežití. Protože o co jde je život v dobru. Starat se o náš svět, je dnešku poznanou nutností.

9. demokratický způsob rozhodování

Je to takový způsob rozhodování a uspořádání společenství, který má především na zřeteli společné blaho a dobro nikoliv pro jedince či úzkou skupinu lidí, ale pro lid (demos) jako celek. Vychází z požadavku rovnosti a bratrství mezi lidmi a všeho živého a měla by naplňovat onu překrásnou ideu konání dobra pro tento svět. Demokratický způsob našeho rozhodnutí a rozhodování znamená tedy v prvé řadě porozumění dobru jako takovému, dobru pro vše a za druhé ohled na druhé. Poznání, že člověk jako soukromý mikrokosmos je součástí makrokosmu jako celku a vše pro co se rozhodne a učiní musí být cíleno na všeobecné blaho stvoření.

Podstatou lásky je tvořivá harmonie, která nás, jednoho každého z nás uchopuje ve svůj celek. Právě to je stav, který se musíme naučit během života pochopit. To, že jsme součástí celku a naše rozhodování z něho vychází a do něho zpátky směřuje.

Unitáři vyjadřují své duchovní přesvědčení, že existuje řád vesmíru přesahující lidský rozměr, jehož podstata může být různě nazývána, například Bůh nebo Nejvyšší skutečnost, či transcendentno. Pojem této slovy nepostižitelné přesažnosti nedefinují pevně zakotvenou definicí, neboť transcendentno je nepopsatelné pouhým slovem. Jsou přesvědčeni, že nazírání této duchovní podstaty lze rozvíjet i prohlubovat. Unitářství je duchovní směr, který vzešel z židokřesťanské tradice, ale zahrnuje v sobě veškeré lidské duchovní intence, které směřují k nejvyššímu cíli: dobru. Odmítají dogmatická tvrzení, která považují za svazující.

Unitáři vidí duchovní spění lidstva ve svobodě a toleranci, která umožňuje žít v pravdě a dobru v souladu se všeobecnými principy etiky, humanismu, úcty k životu, přírodě a pomoci blízkému člověku. Úkolem unitářství je podpořit zdravé duchovní spění lidské společnosti a pečovat o dobře prožitý život.

Jako unitáři jsme společnost lidí, kteří se setkávají ve společenství, protože respektujeme „jinakost“ a osobitý výraz toho druhého. Unitářství je duchovním domovem, kde je každý z nás v pravdě osobností se svým vnějším i vnitřním výrazem a my sobě navzájem jsme si rodinou a oporou. Chceme se navzájem podporovat v úsilí o naplňování ideálu unitářství, který ve svých etických principech shrnuje podstatu dobrého lidství a lásky – tvořivé harmonie, která nás utváří v lidský celek zodpovědný za život zde na zemi.

Unitářství je duchovní směr, který v sobě zahrnuje veškeré spirituální tendence lidstva. Unitáři vyjadřují své duchovní přesvědčení, že existuje řád vesmíru přesahující lidský rozměr, jehož podstata může být různě nazývána, například Bůh nebo Nejvyšší skutečnost, či transcendentno. Pojem této slovy nepostižitelné přesažnosti nedefinují pevně zakotvenou definicí, neboť transcendentno je nepopsatelné pouhým slovem.

Vaše Sofie