Naše duchovní: Rev. ThDr. Karolina Sofia Pavala

E-mail: sofia@svatbas.cz

Tel: 733 193 167

Reverendka unitářské obce v Liberci (Přístav LOU) a jejích dvou místních skupin (MS Husa na Sychrově a MS Vltava v Praze).

Studovala jsem Husitskou teologickou fakultu, kterou jsem s titulem ThDr. dokončila v oboru pravoslavná teologie jednooborová. Dále jsem studovala psychologii v Brně, sociální práci, religionistiku a filosofii. Na fakultě jsem působila jako knihovnice, pomocný vědecký pracovník pro digitalizaci diplomových prací v knihovnách FF atd. V průběhu studia jsem spolupracovala jako koordinátor na charitativním projektu Aurelius, záchrana pivoňského kláštera.

Jít cestou unitářské víry, pro mě znamená, věřit Bohu a člověku v dobrém. Je to snaha poslouchat oslovení, kterým volá transcendentno (to božské) a odpovídat mu. Když věřím, říkám, povídejme si. Dialog s Bohem, nebo rozhovor s bližním člověkem otevírá mnoho sfér, kterými je oděno nebe. Právě víra, to důvěrné naslouchání, které je nad veškeré smysly, disponuje nesmírnou tvůrčí energií. Unitářství je v pravdě Tvůrčí duchovní směr. Tvoří celého člověka.

Víra je porozumění tomu, že narcistní já pro sebe já, je plytká zkamenělina. Víra je živá a povzbuzuje duši tvořit živého člověka. Je tvůrčí a radostná. Není vyvřelou sopkou, která zarostla mechem lety, ale živou a žhavou stále proudící a milující lávou.  Otevírá se v porozumění druhému člověku. Otevírá se směrem k lidem. Víra bez této otevřenosti by byla smutnými zavřenými dveřmi. Nechat sobě v důvěře přistoupit toho druhého je zázrakem sdílení radostného okamžiku. Protože na radost i smutek by neměl být člověk nikdy sám. 

Někteří lidé se domnívají, že víra je jen berličkou a že Boha si člověk vymyslel, protože neuměl samostatně žít. Ale, co je to samostatně žít? Nikdy nejsme sami, žijeme spolu na této zemi. Člověk sám je nic. Jen skrze druhé a díky Bohu, tedy možnosti vztahovat se k tomu, co nás jako živé tvory přesahuje, můžeme naplňovat smysl a cíl, proč jsme zde. Berličkou bych nazývala spíš materiální závislosti našeho světa, nikoliv duchovní spění lidské osobnosti a volání duše po výšinách. Berličkou se stalo chtění pro chtění. Tedy samopožírající  chtění po zbytečnostech. Touha duše je jiného charakteru. Má podobu důvěrného naslouchání obsahům, které k nám promlouvají tehdy, když se my sami ztišíme a jsme ochotni naslouchat a odpovídat. A když se nám to podaří, pocítíme neskonalou úlevu a bezpečí objetí klidu a pokoje, který projasní celou naši duši. Zkuste si někdy zajet do lesa na koni, když vnímáte vítr ve vlasech a hlasy stromů, svobodu okamžiku, pocítíte opravdové splynutí. Právě v tom splynutí bydlí naše duše.