Sdílej úsměv! Když laně tančí

Milý příspěvek od naší reverendky.

Je možno poslechnout audio ZDE.

Když laně tančí

Dnešní klíč, kterým odemykám vaše srdce je utkaný nebeským tkalcovským stavem. Z přadénka vodního rákosu, jarních lístečků a vysokých travin. Z jehličí horských stromů. Ze štětinek zlaté pšenice a zeleného ječmene. Lučního kvítí, které zdobí zelený šat žírných pastvin, kde se pasou stáda pozemské zvěře. Má veškeré škály barev, jakou malířská paleta přírody stvořila. Je to klíč, který člověk dostal od Boha do opatrování.

Protože Bůh stvořil člověka, dal mu požehnání a pověřil ho vládou nad zemí a nad ostatním tvorstvem.

Gn 1,26: I řekl Bůh: Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. Ať lidé panují nad mořskými rybami a nad nebeským ptactvem, nad zvířaty a nad celou zemí i nad každým plazem, plazícím se po zemi.

Naším klíčem, kterým jsme získali, jako lidé této země jistou výsadu a současně odpovědnost nad veškerým živým, co naši planetu obývá, je Princip úcty k životu a stvoření.

O čem vlastně je tento zásadní etický princip?  Tato ekologická etika je o životě, veškerém životě zde na zemi , jíž jde nyní doslova o život. Toho si je snad vědom ve věku ekologických a přírodních katastrof každý z nás. Je o tom, že člověk zneužil dar Boha a na místo aby se o tento dar staral, přírodu vyčerpal téměř k smrti. Protože lidstvo svým jednáním drasticky narušilo schopnost biosféry vyrovnat se s lidskými zásahy. Příroda už není schopna regenerace, protože jsme jí narušili imunitu. Zapomínáme si uvědomit, že život sám, veškerý život je zdrojem smyslu a hodnoty. Člověk přírodu od počátku především zneužíval a tato neúcta k božímu daru je nepěkným dědictvím, které si jako lidstvo v sobě neseme. Jenomže teď, kdy její sebeléčitelské schopnosti jsou takřka vyčerpány, kdy člověčenství zamořilo zemi, kdy jsme obsadili téměř doslova veškeré kouty své matičky Země a míst, která jsou bez poskvrny civilizace, kam noha homo sapiens se svou destruktivní okovanou botou dosud nevkročila, je po málu, tak právě teď, teď je potřeba pochopit, že když své zemi nepomůžeme, život zničíme. Člověk, stejně jako rostliny, zvířata a ptáci je jenom prachem, který se zase v prach obrátí. Ale smyslem života je krása, radost mláděte ze života, to, co přesahuje veškerý prach světa je pravda života přírody. A ta spočívá v kráse bytí. Budovat statky a obklopovat se přebytkem hmotného světa je civilizační chorobou, která je infekčním nesmyslem života. Tento infekční nesmysl chtění, hromadění za účelem zdánlivého blaha a přepychu je pouhé obžerství, které člověk koná na úkor přírody, ale nikoliv pro smysl svého života, ale pro jeho zbytečný nesmysl. Bůh totiž nestvořil svět pro to, aby sloužil člověku, ale pro něco zcela jiného. Pro krásu, která koření v dobru. Dal mu svět do opatrování pro to, aby člověk svojí výsadou odpovědnosti za vše živé osobnostně rostl. Aby pochopil tajemství, které mu příroda odhaluje. Aby toto tajemství s úctou odkrýval a hýčkal, protože jedině tak bude jeho duše ve světle stoupat výš a nazírat neproniknutelné absolutno.

Albert Schweizer, německý teolog minulého století pojmenoval úctu k životu takto: Popisuje bytostný zážitek ze své cesty za nemocnou ženou misionáře, působil totiž v Africe jako lékař a život zasvětil pomoci v bídě tamnějšímu obyvatelstvu: Při západu slunce třetího dne u vesnice Igendia, jsme pluli podél ostrova ve středu široké řeky. Na písčitém břehu po levé straně se čtyři hroši s mláďaty kolébali stejným směrem. V tu chvíli v únavě a depresi, mě jako blesk osvítila slova „úcta k životu“. Pokud vím, ta slova jsem nikdy neslyšel a nečetl. Byl jsem si okamžitě vědom, že v sobě nesla řešení problému, kterým jsem se trápil. Došlo mi, že hodnotový systém, který by se zabýval jen našimi vztahy k ostatním lidem, by byl neúplný a tak by postrádal sílu dobroty. Jen úctou k životu, můžeme ustavit duševní a humánní vztah jak klidem, tak ke všem živým tvorům na dosah. Jen tak se vyhneme ubližování druhým a v mezích svých schopností, jim půjdeme na pomoc, kdykoliv nás potřebují.

Jinými slovy, Schweizer říká, že ono Descartovské cogito ergo sum, myslím, tedy jsem, je především uvědomění si, že JSEM život, který chce žít a že žiju, tedy jsem uprostřed společenství lidí a společenství života, který chce také žít. Neboli: Já chci žít a proto musím nechat život druhých také žít. Z toho jednoznačně vyplývá tento etický přístup k životu: Co je dobro a co je zlo? Dobro je život chránit a pečovat o něj. Přijmout odpovědnost za svět a stvoření, které SZ Bůh svěřil lidstvu do opatrování. Zlo je zneužít božího daru a v destrukci kovovou botou život na zemi pošlapat. Zlo je pro vlastní zdánlivý blahobyt dále vyčerpávat životní sílu přírody.

Jsme součástí života zde na zemi. Oživující krása pučících jarních lístků, hlavička chudobky, co právě vykoukla z koberce zeleného pažitu, hlas holátka z hnízda, kterým do světa volá a svět se mu zpátky ozývá, první petrklíč, který svým květem odemkl zemi. To je náš  klíč o kterém vám vyprávím. Odkrývá tajemství života a přírody, díky němu si uvědomujeme životní sílu, která proudí naším tělem a otevírá smysly k poznávání. Žít v harmonii s přírodou, s živoucím životem, slyšet jeho hlas a vyslyšet ho, je posláním přítomného a budoucího člověka. Jen tak a jedině tak můžeme uchovat život pro přežití. Protože o co jde je život v dobru, život sám. Protože starat se o svět, je dnešku poznanou nutností.

Když jsem byla malá a ptali se mě kde bydlím, odpovídala jsem, že v lese. A je to skutečně tak. Moji rodiče měli chaloupku uprostřed lesů Českomoravské vysočiny bez elektřiny a vody. V těchto lesích a kopcích jsem vyrostla a učila jsem se naslouchat. Vždycky jsem zmizela ke svým potůčkům a hledala srny. Dívala jsem se jak se pasou a v plavných skocích mizí mezi stromy a zkoušela jsem běžet stejně tak jako ony obrovskými skoky z kamenu na kámen Šplhala jsem po stromech smrků a ukrytá v jejich koruně mezi zelenou kresbou větví a jehličí poslouchala. Hlasy ptáků a řeč lesa, tiché šumění a klokotání, zapraskání větviček, divoké prase v křovinaté krytině. Věděla jsem,že jsem v bezpečí a volala do lesa tajnou prosbu za stvoření.

Les byl od pradávna člověku nepřístupný. Obrovské temné hvozdy, které se táhly stovky kilometrů daleko, budily v lidech strach a bázeň, protože mu nerozuměli. Jen poustevníci, kteří se naučili poslouchat Boha a stvoření, mohli v jeho náruči žít. V lese bydleli skřítkové a lesní žínky, které utancovaly mládence k smrti. Bludičky lákaly poutníky do bažin a skřítkové se nořili ze země a způsobovali schválnosti. Les byl strašidelný. Co chvíli se ozval hejkal a dalo se snadno zakopnout o bludný kořen. V noci se do lesa nechodilo.

Dnešní les, už není stejným lesem. Je tichý. Plachý. Zvířata žijí skrytým životem a naučila se chodit po svých stezkách v neviditelném hávu. Bojí se člověka, protože člověk jejich řeči nerozumí. Myslivecká čest už dávno ztratila svůj smysl pro čest a úcta ke zvěři je jen slovo. Člověk lesa by měl les chránit, nikoliv zvěř vybíjet. To  pak není lov, jen vraždění. Noční vidění, ten důmyslný prostředek namontovaný na puškohled neumožňuje zvěři šanci. Domestikace zvířat způsobila jejich útlak. Nahnali jsme stáda do ohrad, kravínů a slepičáren a připravili jim nedůstojné životní podmínky, abychom se mohli stravovat ztrápeným masem. Člověk nikdy nemá dost a řetězce fastfoodů MC, KFC této lidské neřesti využívají. Jsme nemocní? Stěžujeme si na nekvalitní potraviny, kterými nás vykrmují supermarkety? Ano, ale způsobili jsme si to sami, právě neúctou k životu a stvoření. Je těžké zlo, když člověk ničí svět jen pro svoji poživačnost a sobecké chtění. Harmonické soužití veškerého života je nade vše. A pokud se tomu člověk nenaučí rozumět, zabije život.

Tam kde je právě můj les, chodím v noci poslouchat hlas hýkala, což je sova. Pozoruji bludičky, svatojánské mušky nad močály a za šera nadzvukový let upírů, tedy netopýrů. Rozumím jim, proto mě nechávají tiše se dívat, jen dívat a poslouchat. Jednou jsem potkala divokou bachyni se selaty. Zastavila se, pár metrů ode mě.  Dívala jsem se jí do očí a ona na chvíli strnula v očekávání. Pak zmizeli v krytině a já si dodnes pamatuji, co mi řekla…

A jednou jsem měla štěstí a viděla tu nejúžasnější podívanou na světě. Tančící laň. Mladá laň. V bahnitém kališti v nočním tichu vyskakovala do vzduchu, voda a bahno vystřikovalo do větví jako lesní vodotrysk. Tančila z radosti z života, spokojená pod temným nebem. Tak temným a tajemným, jako dokáže být život sám. A já si v tu chvíli bytostně uvědomovala neskonalou úctu a vděk za sebe a za stvoření za život a za všechno co je čistou dobrotou a nespoutanou radostí, ztělesněnou v té tančící lani.

Vám všem, kteří jste odemkli svá srdce pro radost stvoření a ctíte zákonitost přírodou danou, vzkazuji: Když tiše zavoláte do lesa a požádáte  o rozumění, les vám odpoví a zašeptá odpověď ve souznění.