Adventní okénko 14.12.2020

Stříbrné adventní okénko naší reverendky

 

Chaos jistot a existenciální úzkost ze ztráty bezpečné každodennosti, která trápí svět dnešních dnů, spočívá nejen v krizové situaci, způsobené pandemií, ale i v neporozumění hlasu duše. Naše uši jsou otupeny hlukem, zrak zahlcen rozmanitostí reklamních nabídek neonových transparentů, které vyzývají k užívání si. Ovšem k užívání si požitků, které pomíjí. Dnešní čas ovlivněný korona krizí je nastavené zrcadlo této plytké marnosti. Dokola omleté reklamy vyzývají k používání světa pro zdánlivě uspokojivý prožitek, který se však vzhledem k vládnímu bezpečnostnímu omezení uskutečnit nemůže.  Jak vzdálené je to onomu: Carpe diem, užij dne. Toto latinské přísloví, imperativ naplněného života, říká: Probudil ses do nového dne, dívej se a naslouchej, všímej si drobných maličkostí, každá situace, která tě dnes potká, ti poskytuje možnost tvého růstu. Každý člověk, se kterým se dnes setkáš, tě může obohatit svou jinakostí. Každá tvář, která se na tebe usměje, ti rozesměje tvůj den. Vše co vykonáš, bude dobré, když se to budeš snažit dělat v pravdě a čistotě srdce. Carpe diem říká, že každý den je jedinečný, každá minuta času žitá v pravdě, je krůček k tvému uskutečnění. Když prožiješ plnohodnotný den a večer ulehneš k blahodárnému spánku, usměješ se a poděkuješ mu. Poděkuješ svému dni za to, že jsi ho mohl tak nádherně prožít. I když byl možná naplněn těžkostmi a staráním, i to bylo přece dobré.

Někdy se člověk ocitá v situacích, kdy má neodbytný pocit, že život na jeho bedra nakládá příliš mnoho. Mám náročný den, seskupilo se moc věcí, které bylo třeba řešit, nestíhám se zastavit a už to celé nezvládám. Pokusím se ten rozjetý vůz zastavit a vystoupit, byť na chvíli. Prostě pauza, když budu řídit dál, hrozí, že se někde vybourám. A tak vystoupím, zkontroluji, zda mám dost paliva v nádrži na cestu dál a zjistím, zda fungují brzdy a neuvařila jsem motor. Protože , jestli chci pokračovat v cestě dál, je potřeba, aby mé auto splňovalo technické podmínky pro způsobilost k další jízdě. Jinými slovy, podívám se na celou situaci z jiného úhlu pohledu. Jednou jsem jela kamsi za prací, pospíchala jsem a v hlavě mi pobíhalo nesnesitelné množství starostlivých myšlenek. Běhaly zmateně a navzájem do sebe narážely, odváděly moji pozornost a já nevěděla, kterou z nich poslouchat dřív. Nedokázala jsem se soustředit ani na jednu. Překřikovaly se navzájem a vyčítaly mi, že se nevěnuji právě teď a výlučně jí samé. Projížděla jsem silnicí mezi lesem a najednou mi do cesty vběhla srna. Šlápla jsem na brzdu a smykem jsem se dostala na okraj silnice v přímé těsnosti svodidel. Srna přeběhla bez úhony a zmizela v lesním porostu na druhé straně, pokračovala plavnými skoky dál, vstříc svému životu. Pochopila jsem, že mě varovala. Chtěla mi naznačit, že dřív, než mě mé starostlivé myšlenky úplně zahltí, musím se zastavit a nechat je všechny odejít. Nechala jsem auto stát a procházela se mezi stromy. Poslouchala jsem jen, jak mluví svými větvemi a odpovídají na poselství jižního vánku, objímají se navzájem v bezprostředním souznění bratrství lesního domova. Všechno bylo tak klidné a samozřejmé, jako skutečný život sám. Uvědomila jsem si, že život jako takový je poklidné plynutí časem, pouze člověk svým nestálým spěchem, který je důsledkem nepatřičného chtění, do něho vnáší zmatek a chaos. Příroda sama není chaotickou a marnivou dámou, to nám letošní jaro 2020 sama ukázala. Je moudrá svým klidem a řádem, tolik odlišným od pseudo řádu, který si vymysleli a nedodržují sami lidé.  To člověk do ní vnáší neklid a do svého života vtahuje přílišný chaos, který ho nutí zmateně těkat mezi nepodstatnými věcmi sem a tam. Toto těkání bez podstatného směřování k dobrému, je provázeno tikáním hodin zbytečně prožitého času. A ten marně prožitý čas, je naším osobním časem a už se nikdy nevrátí, stejně tak, jako přesýpací hodiny se ani na chvíli nezastaví, pokud se jejich otvor neucpe zrnky písku. Zrnka písku v přesýpacích hodinách našeho času se rovnoměrně přesýpají a otvor se ucpe jen tehdy, pokud se zrnka rozhodnou příliš spěchat, příliš se drát, aniž by vlastně věděla proč, bez ohledu na jim vyměřený okamžik. V tu chvíli se průchod zahltí. Okamžik zastavení, kritický okamžik, který o sobě dá vědět v situacích pro člověka bytostně zásadních. Takové bylo oslovení, které se dostalo mě, na silnici mezi lesy, v setkání se srnou, v náhlém pochopení smyslu bytí. A pak jsem mohla nastoupit do auta a pokračovat ve své cestě dál. Starostlivé myšlenky se vracejí, starosti jsou součástí života, tvoří ho a posouvají. Ale nechme je k sobě přicházet v klidu, každou z nich vyslechnout a snažit se s ní pracovat bez stresu a tak, aby se vyřešily, jak to nejlépe jde.

Dnešní adventní čas je silným duchovním poselstvím pro každého z nás. V niterném ztišení tohoto adventu je odpověď na otázku po jistotě bytí, protože co je dnes jisté? Odpověď najdete hluboko sami v sobě… Jít cestou duchovní, pro mě znamená, věřit Bohu a člověku v dobrém. Je to snaha poslouchat oslovení, kterým volá transcendentno (to božské) a odpovídat mu. Když důvěřuji, říkám, povídejme si. Dialog s Bohem, nebo rozhovor s bližním člověkem otevírá mnoho sfér, kterými je oděno nebe. Právě víra, to důvěrné naslouchání, které je nad veškeré smysly, disponuje nesmírnou tvůrčí energií. Tvoří celého člověka, proměňuje jeho jednotlivé části do plnosti. Je to energie, startovní motor, jenž pohání výš a vzhůru. Nechat promlouvat svoji niternou tišinu je nesmírně důležité. Když ohluchneme chaosem a primitivním řevem materiálních tužeb vlastního já, ztratíme orientační smysl a svým životem proplouváme mrtvou lodí, jako bludný Holanďan. Sebestředný narcis v nás zakoření a veškeré smysly svojí sebeláskou ošálí. Potom nemáme šanci žít plný život, jsme rostlinka, která ve skleníku, který jsme si takto stvořili, neroste do krásy, jen trpně živoří, protože věří jen v sebe a nevidí otevřené nebe. Otevřené dveře nebe jsou vlastně plností našeho lidství, které se tvoří sebe uskutečňováním. Ale nikoliv uskutečněním hromadění peněz, majetku, akademických titulů, pomíjející slávě společenské prestiže, tím, co se rozplyne v nebytí. Ale v důvěrném naslouchání k promlouvání toho, co nás všechny neskonale přesahuje, toho, co nám umožňuje stoupat výš, do výšin které jsou dobrem a krásou.

Víra je porozumění tomu, že narcistní já pro já je plytká zkamenělina. Víra je živá a povzbuzuje duši tvořit živého člověka. Je tvůrčí a radostná. Není vyvřelou sopkou, která zarostla mechem lety, ale živou a žhavou stále proudící a milující lávou.  Otevírá se v porozumění druhému člověku. Otevírá se směrem k lidem. Víra bez této otevřenosti by byla smutnými dveřmi. Nechat sobě v důvěře přistoupit toho druhého je zázrakem sdílení radostného okamžiku. Protože na radost i smutek by neměl být člověk nikdy sám. 

Někteří lidé se domnívají, že víra je jen berličkou a že Boha si člověk vymyslel, protože neuměl samostatně žít. Ale, co je to samostatně žít? Nikdy nejsme sami, žijeme spolu na této zemi. Člověk sám je nic. Jen skrze druhé a díky Bohu, tedy možnosti vztahovat se k tomu, co nás jako živé tvory přesahuje, můžeme naplňovat smysl a cíl, proč jsme zde. Berličkou bych nazývala spíš materiální závislosti našeho světa, nikoliv duchovní spění lidské osobnosti a volání duše po výšinách. Berličkou se stalo chtění pro chtění. Tedy samo požírající se chtění po zbytečnostech. Touha duše je jiného charakteru. Má podobu důvěrného naslouchání obsahům, které k nám promlouvají tehdy, když se my sami ztišíme a jsme ochotni naslouchat a odpovídat. A když se nám to podaří, pocítíme neskonalou úlevu a bezpečí obětí klidu a pokoje, který projasní celou naši duši.

Když se mě někdo zeptá, proč jsem duchovní, odpovím, že je to poslání, které se uskutečňuje s blízkými lidmi, právě pro ně a dělám ho v pevné víře, že lidé na cestě k dobru překonají malichernost toho dnes klopýtajícího světonázoru, který zabředl v marnosti.

Drazí přátelé, všichni milí moji: Přeji nám hluboké prožití letošního duchovního adventu! Ze srdce nám přeji, aby éterická duchovní odpověď na naši existenciální otázku po skutečnosti bytí rozkvetla v našem nitru jako krásná květina. Květina, o kterou se budeme starat, pečlivě ji zalévat a milovat, aby se už nikdy nestala tou smutnou květinkou ve skleníku našeho nesvobodného materiálního světa.

Vaše Sofie